Ačkoliv jsou role Carmen a Micaely v Plzni obsazeny trojí alternací, musely se obou rolí zhostit hostující umělkyně. Mezzosopranistka Barbora de Nunes-Cambraia již ztvárnila na plzeňské scéně několik rolí (z oněch posledních připomeňme Idamanta v Mozartově Idomeneovi), záskok v Carmen však umožnil, abychom ji poznali v naprosto odlišné interpretační poloze. Mladá nadějná zpěvačka disponující naprosto ukázněným, kultivovaným a ve všech polohách vyrovnaně znějícím mezzosopránem není v Bizetově opeře onou pudově vášnivou bytostí, kteréžto pojetí přijala řada interpretek (a to leckdy zbytečně) jako zavedené klišé, ale k roli Carmen přistoupila po svém. Zřejmě dobře obeznámena s tradičním zpěvem španělské Andaluzie se v „tanečních“ sólových partiích (habanera, seguidilla) ve svém zpěvu soustředila na ornamentiku, dědictví předoasijských mikrointervalových struktur, která díky její technice vyzněla s přirozenou lehkostí a intonační čistotou. Carmen v jejím podání si s muži pohrává spíše s frivolní koketérií než s žádostivou neukojenou touhou. Tento pěvecký a herecký rejstřík však dokázala mladá zpěvačka obdivuhodně změnit v „karetní“ árii – předzvěstí smrti, která v jejím podání nepostrádala potřebný stín tragiky.
