Font Size
   

Tisk

Barbora Polášková – Rozhovor, Praha, říjen 2009

Jaké je to být zpěvačkou?

Docela náročné. Hlavně v tom, aby to člověku nevlezlo na mozek... Ne, zlehčuji, je to těžké, ale zároveň krásné i obohacující. Člověk tomu musí obětovat opravdu hodně času a úsilí. I když já nemám pocit, že bych byla zpěvačkou, jsem spíše interpretkou a především normálním a obyčejným člověkem, který rád zpívá.

 

Jak se to tak přihodí, že se člověk stane umělcem?

Myslím, že se tak už narodí. Ale je to také dáno prostředím, kde vyrůstá, okolím, lidmi, se kterými se stýká a hlavně náhodou, štestím a pílí. A samozřejmě musí mít talent.

 

Co odlišuje profesionální zpěvačku od běžného člověka, který si jen tak rád zpívá?

Asi určitý fanatismus, posedlost zpěvem nebo vlastně hudbou, v mém případě tou klasickou. Pak také školení hlasu a pravidelné cvičení.

 

Je pro Vás zpívání cestou ke slávě a penězům či služba hudbě a posluchačům?

Je to především cesta k sobě samé, ke své duši, svému nitru, díky zpěvu objevuji neskutečná zákoutí pocitů a hnutí, která člověk má. Možná jsem takový malý hudební psycholog. Rozhodně však beru zpěv jako službu hudbě a posluchačům.

 

Každý z nás má vzory? Jaké jsou ty Vaše?

Vzory pěvecké? Těch mám mnoho, inspirovala mne Maria Callas, především po stránce výrazové, naopak po stránce pěvecké mne okouzlila Vesselina Kasarova. Nicméně, asi největším životním vzorem jsou pro mne rodiče, jsou příkladem kultivovanosti a vzdělanosti a především toho, jak by se k sobě lidé měli chovat. Považuji je za jedny z nejdůležitějších lidí v mém životě. Za to, jaká jsem, vděčím především jim.

 

Nechá se vůbec zpívání učit?

To nevím, určitě je ale potřeba mít kantora, který člověku pomáhá nalézt cestu ke správnému zpěvu tak, aby si člověk zpíváním neubližoval, a ke svému hlasu, tedy přirozené barvě a svému osobitému projevu. Myslím, že neexistuje pěvec autodidakt, i když do jisté míry se člověk stejně učí a pracuje na sobě sám.

 

Prozradíte nám Váš hlasový rozsah?

Tenor až soprán...! Rozsah mám docela velký, od malého e po f3. Ale nejlépe mi je v mezzosopránové poloze.

 

Je pravdou, že sopranistky jsou spíše blondýnky a nižší hlasy brunety?

To jsem nikdy neslyšela! Není to jako s vtipy o blondýnách, tedy mýtus? Mám pocit, že na barvě vlasů nezáleží, ale když už jsme u toho, znám docela hodně blonďatých mezzosopranistek a tmavovlasých sopranistek. Zajímalo by mě, jak jsou na tom zrzky?!

 

Na nahrávce zpívate skladby řady autorů, různého původu, z různého období a v různých jazycích. Máte bezpochyby i jinou průpravu, než jen hudební?

Ano, vystudovala jsem italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. K jazykům mám vřelý vztah, získala jsem státnice z angličtiny, dále jsem studovala francouzštinu a němčinu. Zajímá mě také historie, literatura, výtvarné umění a ráda sportuji.

Snažíte se o stylovost každé skladby?

Snažím se především o opravdovost a hloubku. Ale styly se samozřejmě snažím rozlišovat, není možné zpívat Dvořáka po „Händelovsku“ nebo Bacha jako romantickou píseň. Je vhodné, když je stylovost podložena studiem, ale podle mého názoru ji člověk musí mít tak trochu v sobě, musí ji cítit.

 

Do jaké míry si při zpívání uvědomujete obsah slov, které interpretujete? Promítá se to do Vaší přípravy či celkového projevu?

Myslím, že zpěv v sobě nese určité sdělení, takže bez obsahu by to asi nešlo. I když teď vím, že člověk musí dospět do určité fáze, aby se mu to dařilo. Přípravou k interpretaci textů je život sám, snažím se opravdu do poslední kapky vnímat to, co prožívám, z toho pak vzniká celkový projev. Nepřemýšlím celý den o tom, co „chtěl básník říci“ jedním slovem nebo větou, buď tomu člověk rozumí a ví, o čem zpívá nebo ne. Při studiu skladeb se ve mě odehrávají asociace s různými situacemi a duševními stavy, v nichž jsem se během života ocitla. Zpívám a najednou si uvědomím, že jsem přesně stejnou situaci zažila.

Jak se Vám nahrávalo? Je to radost nebo stres?

Zpívání je přeci radost, ne? Ale vážně, byl to neskutečný, povznášející pocit, byla to radost a naplnění, které doslova prostoupilo celý sál (nahrávací studio). Jako by mě obklopilo nějaké fluidum, které mě pohltilo, nevnímala jsem nikoho kolem sebe, ani jsem si neuvědomovala, že mě snímají mikrofony. Ponořila jsem se do hudby a bylo to nádherné, nezapomenutelný pocit, jako světlo v hluboké tmě. Musím přiznat, že s výsledkem svého prvního CD jsem opravdu spokojena.

 

Každá zpěvačka se vidí v záři reflektorů operního podia světové metropole. Máte i Vy tento sen?

Ano, toužím zpívat, ale zjistila jsem, že mi ke štestí stačí zamuzicírovat si třeba s pár hudebníky na zkoušce nebo si jen tak zazpívat sama pro sebe. Ráda se ale dělím o svůj dar s ostatními. Zpěv je moje touha a vášeň, jsem opravdu štastná, když můžu zpívat a je mi jedno, je-li to pro deset nebo tisíc lidí.

 

Poslední dobou se hodně věnujete komorní vokální hudbě, především písním. Jací autoři Vás zajímají? A co člověk potřebuje, aby mohl správně interpretovat subjektivní emoce, které písně znázorňují?

Zajímají mě především čeští autoři, neboť jsou poněkud neprávem opomíjeni a skoro bych řekla až přehlíženi. Možná to také souvisí s poptávkou. Oslovil mě například Ladislav Vycpálek, který napsal nádherné písňové cykly, pak také Jaroslav Křička či Vítězslav Novák. Zaměřuji se i na ženské autorky jako např. písně Almy Mahlerové, Vítězslavy Kaprálové či Sylvie Bodorové. V budoucnu bych se chtěla věnovat Alexandru Zemlinskému.

Cítím, že písně jsou daleko delikátnější než operní árie, skrývají neskutečnou škálu prožitků, pocitů, nálad, odrážejí duši člověka. Písně jsou opravdové, živé, při jejich interpretaci nemůžete nic předstírat a posluchačům nalhávat nebo nevědět, o čem zpíváte. Je třeba si přesně uvědomovat každičké slovo a vnímat dynamiku skladby, která jde ruku v ruce s textem a melodickou linkou. Co člověk potřebuje k interpretaci subjektivních emocí v písních? Ráda do nich vkládám životní zkušenost, různé zlomy: lásku, štestí, smutek, celou paletu emocí. Asi bych neuměla zpívat o něčem, co jsem neprožila.

Ano, platí to ale samozřejmě i u oper či operních áriích, ale písně jsou možná jen o něco více opravdovější, jsou o životě a lidech a jsou jim určeny. Proto se také daleko lépe vytváří kontakt mezi pěvcem písní a posluchačem.